Ondřej Klička devátý na desítce v Kunčině

Ondra Klička alespoň prozatím pověsil tretry na hřebík a věnuje svůj čas Prvnímu kroku a také svému atletickému oddílu TJ Svitavy. Pro jednou se však rozhodl zase vyběhnout a vybral si pro tuto slavnostní příležitost Deset jarních kilometrů v Kunčině u Moravské Třebové. Přečtěte si, jak závod popsal přímo Ondra: 

Po bezmála jednom roce jsem se rozhodl, že se postavím na start běžeckého závodu. Bez ambicí a bez stresu, spíše pro dobrý pocit a samozřejmě také pro ujištění, že jsem ještě pořád schopen uběhnout aspoň pár kilometrů.

Zaujala mě desítka v Kunčině, kterou pořádají kamarádi z AK Moravská Třebová. Podporu a servis včetně dopravy na místo mi zajišťoval David a rovnou bych mu chtěl tímto poděkovat za skvělou práci! V sobotu 19. 3. po obědě jsme tedy vyrazili do Kunčiny. Počasí dle předpovědi strašilo deštěm, ale nakonec nepadla ani kapka a bylo velmi příjemně, nějakých 7 stupňů. Škulich na mé hlavě zajistil, že mi netáhlo na uši, raději jsem taky zakryl kolena delšími elasťáky. Po rozklusu jsem se příjemně zahřál, protáhl jsem se, a byla tu 15. hodina, tedy čas startu. Bylo trochu zvláštní zase stát mezi dalšími soupeři ve startovním chumlu a mít před sebou deset kilometrů s vědomím, že jsem za poslední půlrok neuběhl v kuse více než pětku… Ale tušil jsem, že to nějak ubojuju, a docela se těšil.

Po startu jsem se nikam nehnal, naštěstí se běželo z kopce a tudíž „zadarmo“. Startovní pole se poměrně rychle roztrhalo a po chvíli jsem běžel docela osamoceně. Pak mě ale doběhl jeden ze soupeřů a já se ho chytil, jeho tempo mi celkem sedělo. Trať byla různorodá, mírně zvlněná, ale v drtivé většině po asfaltu. První trojka byla v klidu, i když mezičasy neznám, stopky jsem nechal radši doma. Pětka už byla trochu s pochybnostmi, jak druhou polovinu závodu dám, ale každou krizi jsem dokázal překonat a už tu byla cedule oznamující 4 km do cíle. V jednom seběhu jsem poutekl svému souputníkovi a náskok jsem posléze držel. Nikoho jsem nestahoval, ale ani zezadu se ke mně nikdo nepřiblížil, takže jsem bojoval hlavně s vlastní hlavou a taky s bolestí kotníků a kolene. Hlavně nepružnost kotníku, který už běhu odvykl, v kombinaci s tvrdým povrchem, mi dělaly největší starost. Když cedulka oznamovala zbývající tři kilometry do cíle, začal mě závod hodně bolet a modlil jsem se, ať se do cíle dostanu ve zdraví. Ale jak říkám, hlava to ubojuje vždy a nebylo tomu jinak ani v Kunčině. Kousnul jsem se a rázem už jsem viděl Davida, který mě podpořil v náročné závěrečné pasáži, která k cíli vedla do kopečka. Vydal jsem poslední síly a proběhl cílem na devátém místě z téměř padesáti zúčastněných v čase 40:45,5 min. To nebylo nejhorší, upřímně jsem si věřil na výkon někde okolo 45 minut. Důležité ale bylo, že mě běh zase po dlouhé bavil a skvěle jsem si vyčistil hlavu od všech pracovních stresů.

Chytaly mě sice křeče do stehen, ale rychle jsem to rozchodil a téměř zázračně zapůsobilo pár hltů sušeného hovězího od Jerky. Křeče byly rázem pryč a cítil jsem se naprosto nasycený, takže už jsem dal jen čaj, kousek banánu a šli jsme s Davidem vyklusat. Poté už bylo třeba vyrazit zase domů a pokračovat v práci, které máme víc než dost. Tak makejte a nezapomeňte, že i ten nejdelší závod zahajuje vždy první krok ;-)

Ondřej Klička

Fotogalerie na Rajčeti Prvního kroku zde.

Fotogalerie Jana Šimůnka z ISCAREX Teamu zde.